5. trasa - Okruh chomutovskem

Chomutovsko nabízí tolik turistických cílů, kolik není v silách návštěvníka navštívit během jedné dovolené. Přírodní zajímavosti, kostely i drobné kapličky, zámky, hrady, technika, lidová architektura, dost důvodů pro opakované návraty.

Chomutovsko nabízí tolik turistických cílů, kolik není v silách návštěvníka navštívit během jedné dovolené. Přírodní zajímavosti, kostely i drobné kapličky, zámky, hrady, technika, lidová architektura, dost důvodů pro opakované návraty.

1 Jirkov, Městské sklepy, Jirkovská přehrada

Dominantou historického centra Jirkova je jednolodní kostel sv. Jiljí, stojící od roku 1538 na místě původního kostelíku. Jsou v něm pohřbeny významné osobnosti panství. V roce 1958 byl kostel vyhlášen za kulturní památku.
Ke kostelu přistavěná Městská věž pochází z let 1540–1545. Původně obranná a hlídková stavba nyní slouží k výstavním a vyhlídkovým účelům. Na věži je umístěna busta sochaře Jana Brokofa. Ten po sobě v Jirkově a na zámku Červený hrádek zanechal řadu děl. Jeho sloup se sochou Matky Boží Sedmibolestné z r. 1695 byl z hlavního náměstí přesunut k západní stěně kostela v r. 1966.

V Kostelní ulici stojí na místě původní školy působivě zdobený dům České spořitelny čp. 72, stavba Heinricha Günzela z let 1909–10. Budova východně od spořitelny byla původně výstavným hotelem Ross či Zum weißen Roß, U Bílého oře. Do současné podoby byla přestavěna v letech 1919–1920. Prvotní, nízká budova se stejnojmenným hostincem stála prokazatelně již v 2. polovině 16. století. Na počátku 20. století byl do secesní podoby přestavěn dům č. p. 39 na rohu Kostelní ulice a dnešní Alešovy ulice. Severní konec Kostelní ulice kdysi uzavíral kamenný mostek přes Bělu. V roce 1885 bylo staré vysoké klenutí odstraněno a nahrazeno novým, plochým a širším, spočívajícím na železných traverzách. U mostu stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Pochází z roku 1708 a její autorství je přisuzováno Janu Brokofovi. Světci je socha věnována za přízeň při ochraně domu při požáru části města u řeky.

Čtvercové náměstí Dr. E. Beneše bylo založeno krátce po roce 1540. Tehdy majitelé Jirkova přistoupili ke koncepci „nového města“, jehož lokaci určili na levém břehu Bíliny. Středem nového sídliště se stalo náměstí obklopené poněkud nepravidelnou ortogonální uliční strukturou, jejíž podoba byla ovlivněna prostorem, kam až bylo možné stavět v době po otevření dolů (1554) na kamenečnou břidlici v těsném sousedství města. Krátce po otevření dolů ještě kolem nového sídliště vznikly opět na levém břehu Bíliny další dvě městské části – dělnická předměstí Horní a Dolní Cech. V průběhu dvou tří desetiletí 16. století (1540 – 1570) tak Jirkov získal rozsah a podobu, jakou měl ještě na konci 19. století. Současné náměstí a jeho okolí má podobu po rozsáhlé demolici v letech 1979–1982, odstraněny byly všechny budovy na jižní a východní straně náměstí.

Náměstí vévodí budova radnice. Prvotní dům stál již před rokem 1581. Tehdy jej měšťané odkoupili a nechali přizpůsobit sídlu radních. Od roku 1840 má radnice klasicistní podobu. Autoři rekonstrukce budovy v letech 1997–1998 nedopustili, aby byly narušeny gotické klenby v přízemí a ostatní stylistické prvky. Dům čp. 2 má podobu z 90. let 19. století, budova pošty v čp. 3 byla v roce 1890 střídmě přestavena ve stylu legendárního Peller-Hausu v Norimberku a základy domů čp. 4 a 5 v Rooseveltově ulici byly po stržení starých budov položeny v roce 1891. Přestavěná lékárna U zlatého jelena pochází z roku 1798, svou současnou podobu má z roku 1883.

Na náměstí stojí restaurovaná kašna z 2. poloviny 18. století. V roce 2011 byla v rámci rekonstrukce náměstí restaurována. Na vrcholu původně nesla sošku Herkula, která se ve 2. polovině 19. století stala součástí zahrady vily chomutovského průmyslníka.

V Příční ulici ústící do náměstí Dr. E. Beneše stojí dům č. p. 19. Má zachovalé renesanční jádro s portálem z roku 1617. Z Tyršovy ulice, severním směrem od Hasičského domu, zůstaly stát domy jen ve východní části ulice spolu s kinem z roku 1930 a protější původně empírový hostinec z konce 18. století, dnešní restaurace Na Růžku.

Pod náměstím jsou nepřístupné chodby a sklepy, kdysi navazující na sklepení pod pivovarským pahorkem. V roce 1555 bylo po požáru města započato se stavbou Dlouhého sklepa, nazývaného též Pískový sklep, pod pahorkem na západním okraji tehdejšího, v té době ještě opevněného města. Sklepy jsou hloubeny v pískovci, jen částečně jsou zděné. První písemná zmínka o vzniku sklepů je již z roku 1596, kdy už však bylo dílo dokončeno, veleben za stavbu je Štěpán Enderle, jirkovský purkmistr. Podle některých pramenů měly mít sklepy až 150 oddělení k ochraně zboží, potravin, zásob a listin v případě živelných katastrof a patrně hned zpočátku sloužily pivovarnictví. Ve stejné době vznikalo v těsném sousedství Dlouhého sklepa druhé podzemní dílo, které městečko pozdvihlo na nebývalou hospodářskou úroveň a rozšířilo je. Z popudu Kryštofa z Karlovic (1507–1578), majitele červenohrádeckého panství a horního (důlního) hejtmana z Jáchymova, začala v těsném sousedství Dlouhého sklepa v roce 1556 těžba kamenečné břidlice v dole, později pojmenovaném Svatý Kryštof. Těžba kamence po vyčerpání ložisek byla ukončena přibližně o 80 let později. Část Dlouhého sklepa až do počátku 20. století sloužila Měšťanskému pivovaru k uskladňování a kvašení piva. Obranný charakter podzemí objevily až wehrmacht a obranná složka města, v podzemí za 2. světové války budovaly kryt. Z té doby jsou zachována některá značení chodeb a místností, na stěnách zůstaly také vzkazy zajatců, kteří kryt budovali.

Do roku 2006 měly chodby pískovcového sklepení délku zhruba 1 260 metrů, avšak část chodeb byla nenávratně zničena stavbou prodejny Tesca. Současná délka činí 850 metrů. Od května roku 2007 jsou sanované sklepy zpřístupněny veřejnosti.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeIdfc385c53bb

V Telšském údolí u Jirkova leží v úzké, skalnaté části údolí na soutoku Bíliny a Malé vody (Květnovského potoka) Jirkovská přehrada, vybudovaná v letech 1960–1965 podnikem Vodní stavby podle plánů Hydroprojektu Praha. Přehrada byla určena k akumulaci vody pro zásobení severočeské hnědouhelné oblasti pitnou vodou, k zajištění minimálního průtoku v toku Bíliny, k energetickému využití odtoku vodní elektrárnou Jirkov a ochraně před povodněmi. Koruna hráze se nachází v nadmořské výšce 454,80 m, výška hráze nad terénem dosahuje 50,8 m. Hráz je sypaná, kamenitá s návodním jílovým těsněním a je považována za jednu z nejvyšších sypaných hrází v Evropě. Vodní dílo Jirkov je vodárenskou nádrží se stanoveným ochranným pásmem, proto hráz přehrady nebyla dlouho volně přístupná.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeIda783a58e6e

Zobrazit mapu okruhu

2 Zámek Červený hrádek

Zámek Červený hrádek byl v současné barokní podobě vystavěn ve druhé polovině 17. století na místě staršího hradu, pramenně doloženého od 15. století. Roku 1655 se Jan Adam Hrzán z Harasova rozhodl na ruině hradu postavit zámek. Plány nové zámecké budovy snad vypracoval Antonio della Porta a stavbu vedl pravděpodobně Santino Rossi. Roku 1675 byla stavba dokončena. Roku 1697, za Zikmunda Valentina Hrzána z Harasova, bylo k budově připojeno monumentální schodiště z prvního zahradního parteru. Sochařskou výzdobu na nádvoří a sochy váz na schodišti vytvořila sochařská dílna Jana Brokoffa. V téže době byla prvně upravena barokní zahrada před jižním a východním průčelím zámku. Roku 1707 koupil panství Jáchym Ondřej z Liechtensteinu a roku 1720 jej zdědila jeho dcera Dominika, provdaná z Auerspergu, a Červený hrádek odkázala svému synovi Janu Adamovi z Auerspergu. Ten je zakladatelem původního parku, jenž je dnes pokládán za první a vzorový v Čechách. Jan Adam z Auerspergu prodal roku 1771 panství Janu Alexandrovi z Rottenhanu. Roku 1777 pak Červený hrádek zdědil Jindřich z Rottenhanu, který velkolepě a rozsáhle pokračoval v krajinářských úpravách. Před rokem 1800 došlo k poslední větší úpravě zámku, tehdy byla snesena barokní věžička z hlavního průčelí, které tak dostalo dnešní podobu. Za Jindřicha z Rottenhanu se také podzámčí proměnilo v obec Červený Hrádek, v které hrabě nechal založit řadu hospodářských objektů a výroben. V parku a oboře byly již ve druhé polovině 18. století vysazovány cizokrajné dřeviny a byl tam vyšlechtěn kultivar smrku Picea abies „Rothenhausii“. Po smrti Jindřicha z Rottenhanu zdědila Červený hrádek jeho dcera Gabriela, provdaná Buquoyová. Za ní probíhala v letech 1809–1863 další fáze budování parku, do nějž Gabriela zahrnula celý katastr obce. Rybník pod zámkem nechala rozšířit a vybudovat v něm dva ostrůvky spojené ozdobnými mostky. V okolí zámku byly vystavěny skleníky, nová oranžerie a další parkové prvky. Po smrti Gabriely zdědila Červený hrádek její dcera Isabela, provdaná Trautmannsdorf-Weinsberg, po smrti Isabely zdědila panství roku 1893 její dcera Gabriela, provdaná Hohenlohe-Langenburg. Poté byl Červený Hrádek děděn po mužské linii v rodině Hohenlohe-Langenburg. V srpnu roku 1938 se na zámku konaly dvě schůzky lorda Runcimana s vyjednavači SdP Konrada Henleina. Úpadek Červeného hrádku nastal po roce 1945. Původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a majetky rodiny Hohenlohe-Langenburg byly konfiskovány na základě Benešových dekretů. Lesy včetně části parku přešly do správy Státních lesů. Zámek pod státní správou byl několik let po válce přístupný veřejnosti (1945–1948). V následujících letech zámek sloužil jako ubytovna vojenských invalidů (1946–1948), domov řeckých dětí (1948–1950), internát a učiliště hornických učňů (1950–1962), učňovské středisko, ubytovna a školicí středisko Chemických závodů v Záluží u Mostu (1962–1966). V roce 1967 zámek připadl chomutovské nemocnici, jejímu doléčovacímu a rehabilitačnímu středisku. V letech 1969 až 1993 byla na zámku malá expozice chomutovského muzea. Nemocnice zámek opustila v roce 1992, v témže roce požádalo město Jirkov o převod zámku do svého vlastnictví. V roce 1996 se zámek s okolím stal majetkem města Jirkova, které nechalo zámek opravit a od roku 2006 v něm umístilo vzdělávací a ubytovací středisko. V části zámku je možná prohlídka interiérů s průvodcem.

V okolí zámku, v původním parku, jsou zachovány klasicistní templ postavený po roce 1790, Gabrielin mlýn přestavěný po roce 1790 ve švýcarsko-holandském slohu, upravený v 1. pol. 19. stol. a nyní sloužící jako restaurace, cottage čili venkovský dům v anglickém stylu postavený kolem r. 1800 a v současné době obývaný, hospodářský dvůr přestavěný po roce 1790 a v současnosti v soukromých rukou, drůbežárna přestavěná po r. 1790 a dnes užívaný k bydlení, novogotická pohřební kaple z roku 1867 určená Ludwigovi Hohenlohe-Langenburg padlému roku 1866 v bitvě u Hradce Králové, u hrobky sloup Panny Marie z roku 1695 přisuzovaný Janu Brokoffovi, u zámku zcela přebudovaná oranžerie, řada soch a plastik v okolí zámku a na nádvoří, chrlič s bazénkem v parku, trkač z konce 19. století v oboře a s plastikou rodu Hohenlohe. Ostatní parkové prvky včetně vstupních anglických domků byly zničeny.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeIdabed0fb18f

VIDEO

Zobrazit mapu okruhu

3 Horské středisko Lesná

Osada Lesná

První zpráva o Lesné pochází z roku 1564, kdy je zmiňována v zakládací listině Nové Vsi v Horách. Lesná patřila k panství Jezeří, na rozdíl od ostatních horských obcí (Malého Háje a Rudolic v Horách), které patřily k panství Červený Hrádek.
Původně se osada, zřejmě podle charakteru zástavby, jmenovala Lange Dorf (Dlouhá Ves), později Saltz-Ladung a od konce 18. století jen Ladung. Počeštělá podoba posledního jména („Ládunk“) se udržela i za první republiky; jméno Lesná je až novodobé a osada jej dostala podle své polohy.

V období před druhou světovou válkou se Lesná stala významným střediskem české turistiky. Po druhé světové válce se osada postupně vylidnila a většina domů postupně vzala za své. Od 50. let 20. století tu byly podnikové rekreační chaty průmyslových závodů z Mostecka. Dnes zbylé objekty slouží převážně k individuální rekreaci.

Horský hotel Lesná

Objekt existoval již v 19. století. Majitelem byl Karl Kroh, jehož rodina budovu vlastnila až do vyvlastnění po druhé světové válce. Naštěstí dům neskončil v demolici, jako mnoho dalších v té době, protože si jej převzaly do vlastnictví Severočeské elektrárny, závod Komořany. Následně budovu vlastnily Chemické závody Litvínov (dříve ČSSP). Ty objekt využívaly jako školící středisko pro své zaměstnance.

V 80. letech koupilo budovu JZD Řevničov, které chtělo objekt využívat jako školicí středisko, ale postupem času začalo své služby poskytovat i veřejnosti. Od roku 2000 je objekt přebudován na horský hotel.

Vzdělávací a rekreační centrum Lesná, o.p.s. vzniklo v březnu 2008. Rekreační a vzdělávací centrum má sloužit pro vzdělávání a osvětu v oblasti životního prostředí a regionálního rozvoje, uskutečňování takto zaměřených projektů, pořádání seminářů, workshopů, kurzů, školení apod. Společnost zajišťuje vzdělávání a osvětu v oblasti životního prostředí a regionálního rozvoje, výukové a výzkumné programy pro všechny stupně škol v rámci školního vyučování, semináře, terénní exkurze s odborným výkladem s důrazem na životní prostředí Krušných hor, ekoporadenství a informační činnost, podporu zahraniční spolupráce a propagaci zájmové oblasti a celého regionu a veřejné společenské akce.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeId8ae79434c2

VIDEO

Zobrazit mapu okruhu

4 Orasín - rodný dům malíře L. Zimmermanna

Dům č. p. 18 v obci Orasín byl původně zájezdní hostinec Zimmermann s několika pokoji pro hosty a velkým tanečním sálem v prvním patře. V roce 1892 se v něm narodil malíř Lois Zimmermann. Vyučil se malířem pokojů u chomutovského mistra Nestlera. V roce 1910 vyzdobil strop tanečního sálu v rodném domě malbami, v nichž jako motivy zvolil hudební zátiší, portréty hudebních skladatelů, alegorické postavy a pohledy do krajiny. Před vypuknutím první světové války krátce pracoval ve sklárně nedaleko Jihlavy. Poté narukoval na frontu, byl dvakrát raněn a dlouho se léčil v nemocnici v Pardubicích. Po válce se věnoval malbě, především krajiny kolem rodného Orasína. Zemřel 11. dubna 1932 na následky žaludečních potíží, které si přinesl z války. V dubnu 1934 mu byla na rodném domě odhalena pamětní deska, kterou vytvořil sochař Rudolf Stalla. Současně s tím byla zpřístupněna pamětní síň s Zimmermannovými obrazy. Po roce 1945 byla pamětní deska s domu stržena a zničena. Nová deska byla na původním místě znovu slavnostně odhalena v červnu 2009 a byla vytvořena sochařem a restaurátorem Jaroslavem Jelínkem jako replika původní desky.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeIde0a40cf07b

VIDEO

Zobrazit mapu okruhu

5 Poutní kostel Květnov

Dle legendy roku 1342 nalezl ve skalní jeskyňce pasáček zázračnou sošku Panny Marie, pro kterou tam byla nejprve zbudována kaplička. V polovině 16. století tam byla postavena pozdně gotická kaple, snad v návaznosti na starší církevní tradici. Poprvé je písemně připomínána až k roku 1592, kdy byla pod patronací chomutovských jezuitů, kterým ji svěřil Jiří Popel z Lobkovic. Od konce 16. století se v kapli již pravděpodobně konaly první bohoslužby a v roce 1669 byla kaple osazena zvonem ze saského Freibergu. V roce 1674 byla přistavěna sakristie a zřízena venkovní kazatelna a byly instalovány varhany. Roku 1685 byla přistavěna věž a pořízen druhý zvon. V 2. polovině 17. století snad byla přestavěna loď poutního kostela, ale hlavní přestavba následovala až po polovině 18. století. Při této přestavbě bylo přistavěno venkovní schodiště a vznikla výrazná ohradní zeď. Z tohoto období pochází i kaple Narození Panny Marie ležící proti západnímu průčelí kostela. Od poloviny 17. století narůstala výrazná poutní tradice k zázračné sošce květnovské Panny Marie a vrcholila v 18. století, kdy papež Benedikt XIII. v roce 1728 udělil Květnovu právo udílet odpustky. V 80. letech 18. století se v souvislosti s reformami císaře Josefa II. počítalo s uzavřením poutního místa a přenesením sošky do nedalekého kostela v Blatně. I přes nařízení úřadů však poutní tradice pokračovala dále, zvlášť po roce 1806, kdy měla Panna Maria Květnovská pomoci Chomutovu před epidemií tyfu zavlečenou do města bavorskými zajatci. Na přímluvu místních úřadů byl roku 1807 vydán dekret, který ponechal poutní místo otevřeno. Podobná procesí o pomoc před epidemií se konala i v roce 1814 při další epidemii, kterou do Chomutova zanesli ranění vojáci z války proti Napoleonovi. Roku 1856 papež Pius IX. svým breve potvrdil květnovskému kostelu udělování odpustků na věčné časy. Poutní tradice probíhala nepřerušeně až do 40 let. 20. století, kdy ji přerušil příchod II. světové války, po roce 1945 a po vyhnání původního německého obyvatelstva poutě zanikly. Teprve v polovině 90. let 20. století byla poutní tradice obnovena a po roce 2010 byl i celkově rekonstruován poutní kostel.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeId9e1d6300d3

VIDEO

Zobrazit mapu okruhu

6 Spořice - kostel sv. Bartoloměje

Spořický kostel sv. Bartoloměje vznikl zřejmě již v předhusitském období. Obec Spořice (první zmínka se váže k roku 1281) v té době patřila k chomutovskému panství řádu německých rytířů a i kostel sv. Bartoloměje byl filiálním kostelem patřícím pod děkanský chrám nanebevzetí Panny Marie v Chomutově. Úprava kostela sv. Bartoloměje do jeho opevněné podoby je však spojena až s přestavbou v období druhé poloviny 15. a na počátku 16. století. Kostel byl v této době obehnán vodním příkopem a ohrazen zdí. Na počátku 16. století byla do hmoty kostela přistavěna věž. Od poloviny 16. století sloužil kostel jako protestantský chám a v areálu ostrova byla i umístěna fara a evangelická škola. Po roce 1620 se do sv. Bartoloměje opět vrátila katolická církev. V roce 1690 byla provedena oprava věže a spořický kostel byl z části zbarokizován. Další stavební úpravy proběhly v 19. století, a to zejména v letech 1830, 1836, 1885 a 1898. Důvodem byl stále více zřejmý náklon věže kostela a na to navázané časté statické poruchy. Po roce 1945 byl již kostel opuštěn a výrazně pustnul. Zničeno bylo jeho vnitřní zařízení a dochovala se pouze renesanční křtitelnice, která byla převezena do kostela sv. Václava ve Vysočanech. V 80. letech bylo uvažováno o demolici kostela v souvislosti s rozšířením těžby hnědého uhlí. V roce 1989 se zřítil krov kostela, ale roku 1991 byl vybudován krov nový a byla vybudována provizorní střecha. V letech 1995 až 1999 proběhly základní práce na statickém zabezpečení věže a roku 2010 byl převeden z majetku římskokatolické církve na obec Spořice. V roce 2013 byla zahájena jeho celková oprava.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeId41aaed9b00

Zobrazit mapu okruhu

7 Droužkovice – opevněný kostel

Droužkovický kostel sv. Mikuláše vznikl pravděpodobně již v druhé polovině 13. století. První písemná zpráva pochází z roku 1357, z konfirmační knihy pražského arcibiskupství. Kostel samotný leží u křižovatky dvou cest ve směru na Chomutov a Blatno. V druhé polovině 15. nebo počátkem 16. století doznal úprav, které jej učinily opevněným centrem vsi Droužkovice. Kostel byl obehnán přes 120 cm širokou zdí, při které byla postavena masivní čtyřboká obecní věž opatřená střílnami. Také nad kněžištěm kostela bylo přistavěno dodnes patrné obrané patro. Droužkovický kostel se tak zařadil k mnoha opevněným kostelům na Chomutovsku, jako byly fortifikované kostely ve Spořicích, Holešicích, Křimově nebo nedostavěný chrám v Horní Vsi. Na rozdíl od kostela sv. Martina byla věž opevnění vždy v majetku obce, jak připomíná i revers chomutovských jezuitů z roku 1712, kteří měli ke kostelu patronátní právo. Kostel i věž, stejně jako nedaleko stojící budova fary, byly v 19. století stavebně upraveny. Naposledy byl kostel sv. Michala opraven v roce 2012.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeIde2a6540153

Zobrazit mapu okruhu

8 Březno - kostel sv. Petra a Pavla, Březenský drak

První písemná zmínka o obci Březno pochází z roku 1281, kdy obec patřila řádu německých rytířů z nedalekého Chomutova. Od počátku 15. století až do roku 1440 byla obec rozdělena do majetku několika šlechtických rodů. V roce 1469 král Jiří z Poděbrad na žádost Jana z Lobkovic povýšil Březno na městečko (oppidum) a obec získala právo tržní, vaření piva i provozování řemesel. Roku 1556 bylo Březno povýšeno Ferdinandem I. na plnohodnotné město (civitas). Po bitvě na Bílé hoře dostal Březno do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, nový majitel panství Ahníkova. Již na přelomu 17. a 18. století bylo Březno vyhledávaným mariánským poutním místem. Starý, původně gotický kostel, poprvé připomínaný k roku 1352, však již byl ve špatném stavu a nevyhovoval ani kapacitně. Proto bylo v roce 1739 započato se stavbou nového poutního barokního kostela.

Kostel sv. Petra a Pavla

Stavba nového poutního chrámu sv. Petra a Pavla probíhala v letech 1739 až 1765 podle plánů slavného architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Provádějícím stavitelem byl Jan Kryštof Kosch. Prvotním problémem při stavbě velkoryse projektovaného výstavného chrámu bylo nestabilní písečné podloží, které si vyžádalo zaberanění pomocí dřevěných pilotů do značné hloubky. Stavbu na dlouhý čas zastavil nedostatek financí, ale i války, které vypukly po nástupu Marie Terezie na český a uherský trůn. Stavba se tak protáhla na dlouhých 26 let. Poutní kostel byl postaven ve tvaru řeckého kříže s okrouhlým presbytářem na východní straně a předsíní s kruchtou o stejném půdorysu na straně západní. V ramenou křížové dispozice jsou umístěny čtyři osmiboké kaple. Vybavení a výzdoba interiérů jsou z větší části shodné s dobou výstavby chrámu. Fresková výzdoba pochází z dílny F. Müllera, oltáře a další dřevořezby jsou dílem K. L. Waitzmanna. Po roce 1945 a po odsunu původního obyvatelstva kostel sv. Petra a Pavla výrazně chátral. Výraznější opravy na kostele započaly až roku 1999 a pokračují dodnes.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeId8e7d53e89a

Březenský drak – kolesové velkorypadlo KU 800

Kolesové velkorypadlo KU 800 je zváno jako Březenský drak Severus. Kolesová rypadla patří do skupiny strojů s nepřetržitým pracovním cyklem. Hlavní rozmach těchto strojů nastal ve 40. letech 20. století, kdy byla zaváděna obří kolesová rýpadla pro výškový a hloubkový řez. Kolesový výložník prostorové příhradové konstrukce je zavěšen na jednom konci na zdvihových lanech a na druhém konci kloubově uložen na kočce posuvu s možností výsuvu až 12 m. Pásový podvozek se skládá ze tří pásových dvojčat, z nichž dvě jsou vzájemně řiditelná, třetí je volné. Otoč horní stavby je provedena šestnácti podpěrnými kladkami po kolejnicové dráze o průměru 8,4 m. Celková délka činí 67 m, výška 38 m. Březenské kolesové velkorypadlo na bývalé montážní ploše dolu nedaleko obce Března je po vyřazení po necelých 30 letech práce na povrchovém dolu Nástup Tušimice dnes veřejnosti zpřístupněno jako technická památka.

Prohlídka je možná od dubna do října každou sobotu v 10.00, 13.00 a 14.00 hodin z vrátnice Severočeských dolů v Březně u Chomutova. Vstup je zdarma.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeId09bc87979c

Zobrazit mapu okruhu

9 Hrad Hasištejn

Ostroh nad Prunéřovským potokem, ostroh s torzem hradu Hasištejna, byl osídlen již v době bronzové. První písemná zmínka o královském hradu Hasištejn (něm. Hassenstein) se objevuje až ve druhé polovině 14. století v zemském zákoníku Karla IV. Majestas Carolina. Je však možné, že gotický hrad tam nechal postavit již král Václav II., ale pravděpodobně až Jan Lucemburský na počátku 14. století. Hrad poskytoval ochranu nejen zemské stezce do Saska, ale měl důležitou úlohu i při ochraně zemské hranice. Pro stavbu hradu byla vybrána plošina nad prudkým svahem k údolí Prunéřovského potoka. Na nejvyšším místě byla založena vysoká věž – bergfrit – s cisternou na vodu a o něco níž obytné budovy a věžovitý palác. Od roku 1348 byl hrad v držení rodu pánů ze Schönburgu (ze Šumburka). V roce 1417 se však hrad v rozporu s Majestas Carolina dostal do rukou pánů z Plavna. Roku 1418 jej na příkaz krále Václava IV. dobyl Mikuláš I. Chudý z Lobkovic a sám tento hrad získal do zástavy. Rod Lobkoviců provedl na hradě rozsáhlé úpravy, z nichž poslední proběhla začátkem 16. století. Tehdy byl Hasištejn také sídlem významného středoevropského renesančního básníka a vzdělance Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Na Hasištejně byla také jeho slavná humanistická škola a byla tam uložena i jeho rozsáhlá knihovna. V roce 1514 přestal být hrad panským sídlem a od roku 1560 postupně pustl. V bezprostřední blízkosti hradu se také nachází pozdně středověký a raně novověký rudný těžební areál, spojený s majiteli hradu rodem Lobkoviců, a pozůstatky unikátní důlní novověké těžby tamějšího vápence a mramoru.

V blízkosti hradu se také nachází relikty cest. Jsou to pozůstatky středověkých a raně novověkých komunikací, jednoho ze svazků větvící se solné stezky z českých zemí do Saska.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeId0597161a2d

VIDEO

Zobrazit mapu okruhu

10 Výsluní - renesanční hornické, kostel sv. Václava

Počátky horního města Výsluní (něm. Sonnenberg, česky původně Suniperk) jsou spojeny s nárůstem těžby rud v Krušných horách v první polovině 16. století. Poprvé je Výsluní uváděno roku 1547, kdy jsou v kadaňském urbáři jmenováni výsluňský rychtář a hormistr. Vznik městečka je spojen s působením Lobkoviců na přísečnickém panství. Roku 1562 potvrdil majitel panství Bohuslav Felix z Lobkovic hornické osadě Výsluní horní práva i základní městské svobody, včetně práva soudního, svobodného obchodu, práva trhu a dvou trhů výročních. Také samo Výsluní bylo a je svým pravidelným šachovnicovým půdorysem nádhernou ukázkou urbanizace při zakládání nových horních měst v Krušných horách. Roku 1589 přešlo Výsluní z majetku rodu Hasištejnských z Lobkovic do majetku Jiřího Popela z druhé Popelské větve rodu. Evangelík Bohuslav Jáchym z Lobkovic vyměnil s katolíkem Jiřím Popelem z Lobkovic Výsluní spolu s chomutovským panstvím za panství Mladou Boleslav. Roku 1594 se však Jiří Popel dostal do střetu s císařem Rudolfem II. a Výsluní mu bylo stejně jako jeho ostatní majetek zabaveno. Výsluní, společně s Horou sv. Kateřiny a Horou sv. Šebestiána, osvobodil dne 2. ledna 1597 císař Rudolf a tím Výsluní povýšil na svobodné královské horní město. Všichni usedlí horníci byli osvobozeni z poddanství i od robot a královské služby. Tato privilegia následně potvrdil roku 1615 král a císař Matyáš. Výsluní však v průběhu 1. poloviny 17. století zle poznamenala nejen třicetiletá válka, ale i útlum těžby stříbra. Roku 1640 město při průchodu švédských vojsk vyhořelo a teprve v 50. letech byly znovu vystavěny kostel, škola a radnice. Až na malé výjimky na počátku 18. zanikla tamější těžba. Pro obyvatele Výsluní se novou obživou vedle paličkování krajek, výroby prýmků a podomním obchodem s modrou kobaltovou barvou stalo hlavně bylinkářství. Hlavním artiklem výsluňských bylinkářů byl hlavně libeček, kterému se v 18. století přikládal velký léčebný účinek. Dalšími bylinami pěstovanými ve Výsluní byly oman, pupava a děhel. V polovině 18. století se vrátila do Výsluní zpět těžba, tentokráte se však místo stříbra těžila železná ruda, a to zejména v údolí Sobětického a Prunéřovského potoka. Těžba ve Výsluní byla podporována i panovníky, zejména královnou Marií Terezií. Počátkem 19. století však těžba opět pomalu ustala a časem zůstala v provozu pouze obecní štola dolu Trojice. Novou obživou se v 19. století stala hudba. Ve Výsluní i v dalších krušnohorských městečkách vynikaly malé i větší kapely, které procestovaly nejen celou tehdejší Evropu, ale i Orient a Dálný východ. V letech 1838–1842 byla přes Výsluní vybudována nová silnice, která spojovala Chomutov s Přísečnicí. V roce 1843 došlo následkem úderu blesku k požáru, který zničil původní kostel sv. Václava. V následujících letech 1851–1857 byl vystavěn nový reprezentativní kostel v novorománském slohu podle plánů architekta Karla Řivnáče. Ten tak dodnes tvoří výraznou dominantu obce. V roce 1872 se Výsluní stalo novou stanicí v nově vybudované horské trati Buštěhradské dráhy, která spojila Chomutov se saským Annabergem. V druhé polovině 19. století již stály ve Výsluní pivovar a továrna na samet a cikorku, byly tam podomácku vyráběny krajky a pozamenty. Ve světě bylo Výsluní známo svojí výrobou smutečního zboží, zejména rubášů, a výrobou umělých květin. Počátkem 20. století byla pro Výsluní důležitá i nově vzniklá horská turistika. Po skončení I. světové války sice dále pokračovala výroba umělých květin a smutečního zboží, ale velká část obyvatelstva začala za přací dojíždět do nedalekého Chomutova, kde pracovala zejména v Mannesmannových závodech. Za II. světové války byl ve Výsluní zřízen zajatecký tábor pro francouzské válečné zajatce a později i pro ukrajinské vojáky sovětské armády. Zajatci byli zaměstnáni zejména při lesních a zemědělských pracích. Po skončení války byla většina původního obyvatelstva odsunuta a do Výsluní se nastěhovalo nové české a slovenské obyvatelstvo. Významnou skupinou byli nově přesídlení rumunští Slováci. V 50. létech došlo k socializaci místního hospodářství a zanikla i poslední továrna na pletené zboží. Po 60. letech nastal pomalý úbytek obyvatelstva a stále více domů bylo neobydleno nebo se změnilo na rekreační objekty. Kostel sv. Václava bez výraznější údržby zchátral a roku 1981 katastrofálně vyhořel. Teprve roku 1997 vznikla nadace, která si vzala za svůj cíl jeho obnovu. V roce 1999 byly započaty práce na jeho rekonstrukci, které pokračují dodnes.

View the embedded image gallery online at:
http://cil3mapy.cz/cz/t5#sigFreeId5d1381e5b5

VIDEO

Zobrazit mapu okruhu
Scroll to top